Večer na Květnou neděli léta Páně 1211 nebo 1212 půvabná osmnáctiletá dívka jménem Klára tajně prchá ze svého rodného domu v Assisi a běží směrem k Porciunkule, kde ji čeká František a skupina jeho druhů. Přijímá strohé řeholní roucho, nechává si ostříhat vlasy, a pak odchází do kláštera sester benediktýnek v Bastii a krátce nato v Sant’Angelo.

Strýc, u kterého po otcově smrti vyrůstala, a který měl v úmyslu provdat Kláru za císařského důstojníka, se ovšem s jejím rozhodnutím neuspokojil. Společně s dalšími příbuznými ji vypátral a za pomoci ozbrojeného doprovodu ji chtěl odvést domů. Jak uvádějí životopisci, Klára před nimi vběhla do kostela a u oltáře si sundala z hlavy závoj, aby všichni viděli, že je na znamení svého zasvěcení Bohu ostříhaná.

František pro Kláru a její nově vznikající komunitu vymohl u biskupa malý klášter s kostelem sv. Damiána. Odtud pocházel i jejich první název: "Chudé uzavřené dámy sv. Damiána". Jejich představenou v roce 1215 byla zvolena zakladatelka Klára. Řeholní pravidla, původně od Františka, Klára upravila a trochu doplnila. Kladla v nich značný důraz na život v absolutní chudobě a o potvrzení tohoto privilegia požádala i papeže. Jednalo se o právo nejen nic nevlastnit osobně, ale ani nepřijímat nic do vlastnictví komunity. První souhlas s pravidly takovéhoto života udělil papež Inocenc III., pak v září 1228 Řehoř IX., a při návštěvě Assisi je před smrtí Kláry ještě znovu potvrdil Inocenc IV.

Z rodiny přišla do téže komunity Klářina mladší sestra Anežka, poté Beatrice, a nakonec i matka Hortulana. Klára se svými duchovními dcerami a sestrami vedla asketický život. Vedle častých postů nosila pod šaty hrubý kající oděv a spávala na holé zemi, což jí pak František zakazoval. Klára k němu měla vztah naprosté oddanosti a celé společenství "Menších bratří" bylo předmětem její nadpřirozené lásky. Se svými sestrami podporovala tyto bratry společnými modlitbami v úsilí o křesťanskou obnovu tehdejšího života ve světě.

Klára byla omilostněna mnohými duchovními dary a vynikala moudrostí, pro kterou se k ní o radu obrátil jednou nejen František, ale písemně i papež Inocenc IV. Klára byla od konce roku 1224 těžce nemocná, a byť téměř stále byla nucena ležet, s velkou obětí a věrností plnila úkoly představené a řeholní závazky. Když císař Fridrich II. bojoval proti papeži, mohamedáni spojeni s Fridrichem oblehli r. 1243 město Assisi a přiblížili se až ke klášteru. Klára, i přes svoji nemoc, za pomoci sester došla k bráně s Oltářní svátostí. Pozvedla ji a saracéni se okamžitě dali na ústup. Později ochránila Assisi ještě jednou před ozbrojenci císařského vojevůdce Aversy.

Mezi těmi, kdo si dopisovateli s Klárou, byla i princezna svatá Anežka Česká, která se rozhodla následovat její příklad. Nejstarší ze čtyř dopisů odeslaných z Assisi je z roku 1235. Přísný řád Kláry přitahoval další mladá srdce na více místech Evropy již za jejího života. Bylo to pro její příklad víry a lásky i pro horoucí modlitby, které za obrácení lidí vysílala ke svému Spasiteli. O jeho pokoře, utrpení a lásce často rozjímala. V utrpení vynikala trpělivostí a říkala: "Jak by si mohl člověk naříkat, když hledí na ukřižovaného Ježíše zalitého krví!"

Umírala po více jak 22 letech těžké nemoci a mluvila o útěše trpět z lásky ke Kristu. Krátce před smrtí přijala apoštolské požehnání od Inocence IV., který si povzdechl: "Kéž by mi dal Bůh, abych v hodině smrti potřeboval požehnání tak málo jako Klára." Pak byl mezi těmi, kteří šli za její rakví. Klára byla po dvou letech, 15. srpna 1255, papežem Alexandrem IV. prohlášena za svatou.

                                                                                                                                                                                                                          (podle www.catholica.cz, redakčně upraveno)